Druhý den ráno nás kolem poledne probudilo obědvající litevské národní družstvo sběračů borůvek, které po chvilce odpočinku vyrazilo do lesa na druhou tréninkovou fázi. My jsme si ke snídani opekli zbývající párečky a pomaličku polehoučku vyrazili po lotyšském pobřeží směr mys Kolka. Cestou jsme prubli zastavit u jedné z hnědých značek, které informují o nějaké zajímavosti, z čehož se vyklubala jakási písečná duna nad místní strouhou. O naší cestě se asi šířily zprávy rychle, neboť nás tam čekali filmaři a natáčeli každý náš krok.

Na mys Kolka jsme dorazili o něco později a auto jsme zaparkovali přesně mezi dvěma placenýma parkovištěma. Následovala romantická procházka po písčitých plážích, zakončená mysem. Odtud to bylo necelých 40km na estonský ostrov Saaremaa, kde jsme byli před pár dny. Na mysu byly opět zbytky ruských radarových stanic a před rokem 1991 se sem tradičně nikdo nepodíval. Z mysu jsme vyrazili vstříc jednomu paroháčovi a dvěma majákům. Největší lotyšský paroháč sídlí uprostřed lesů NP Slitere. Pracoval v něm jako lesník asi 40 let a za tu dobu asi nebyl moc doma, protože tam má parohů požehnaně. Žádný z nich ale není loveckou trofejí - všechny byly nalezeny. Tento postarší pán uměl pouze lotyšsky, rusky nebo německy, takže domluva byla zajímavá ale asi nejvíce bylo rozumět ruštině. Další zastávkou byl maják v Slitere, který je možná trochu překvapivě dost ve vnitrozemí. Platí se zde vstupné a můžete se z vršku porozhlédnout. V dáli jsme myslím viděli černobílý estonský maják v Sääre. U majáku jsme se taky kolem páté odpolední naobědvali, Piškot si zašel na místní Toi-Toiku, kde mu místní pubertální mládež k příjemnému posezení zahrála cosi z mobilu. Následoval maják v Mikeltornis, který je nejvyšším lotyšským majákem (56m). Tady jsme se jen porozhlédli a protože maják sídlí u někoho na zahradě, tak jsme jeli dál.

Místo na spaní jsme našli opět dokonalé - na velkém parkovišti u jakéhosi památníku. Pár metrů od něj byla nádherná liduprázdná pláž, dlouhá několik desítek kilometrů. Díky silnějšímu větru byly parádní vlny, takže jsme vydrželi skotačit v moři asi hodinu. K večeři jsme zblajzli variaci na těstovinové téma a dohodli se na brzkém budíčku (už kolem osmé). Pod lacinou záminkou focení západu slunce a chlazení piva se vydal Piškot s Jančou k moři. Piškot už teď ví, že hladké písčité pobřeží není příliš ideální pro zadržení lahve s pivem za účelem jejího ochlazení. Po rychlém sundání bot a vyhrnutí kalhot tak byla zvolna odplouvající láhev lotyšského moku dostižena a navrácena zpět na domovskou pevninu.