Ráno nás vzbudila zvýšená intenzita dopravy v okolí našich stanů a také občasné zatroubení litevských řidičů. V rychlosti jsme sbalili naše příbytky a přesunuli se do nejbližšího většího města (Plungé) na snídani. S poměrně jednoduchým úkolem vyrazili na nákup poprvé oba chlapci a samozřejmě, že nejen zapomněli koupit to nejdůležitější (hajzlpapír) ale také se jim podařilo přetáhnout o pár drobných nákup a tak to museli zaplatit kartou a zbývající litevské lity nechat na jindy. Snídaně ale byla výborná a s plným žaludkem se hned lépe cestovalo.

První ze dvou dnešních zastávek byla Orvydasova zahrada. Tu vytvořil místní psychouš u svého domku a pokud pomýšlíte na sebevraždu nebo trpíte depresemi, tak vřele doporučuju. Ke konci prohlídky podivné zahrady už v kadibudce s nápisem "kasa" seděla baba a tak jsme jí věnovali poslední litevské drobné. Stále sice nemohla pochopit, že nám chybí několik haléřů do ceny kterou máme zaplatit, ale měla smůlu. Nejhezčí částí prohlídky se tak stal asi tank stojící u parkoviště do kterého (soudě podle zápachu) chodí místní na toaletu.

Druhým bodem dnešního programu byl Křížový vrch - tradiční zastávka všech turistických zájezdů do Litvy. Na mírném pahorku je tam přes 400 000 křížů nejrůznějších velikostí. Podle pověstí se tam kříže nosí už odnepaměti, což patrně štvalo sovětské komanče, kteří to tam párkrát srovnali se zemí a všechny kříže odvezli. Křížek tam může (a taky nosí) každý a tak se tato unikátní sbírka každým dnem rozrůstá. Velká část křížů je z Polska a tak bylo někdy zajímavé si počíst různé přání či vzkazy. Opravdu zajímavé místo. Pak jsme už jen s jednou krátkou přestávkou frčeli směrem na Lublin. V Polsku jsme si oddychli, že jsme konečně někde, kde se domluvíme. Na druhou stranu jsme zas opustili poloprázdné pobaltské silnice a hurá do polského chaosu. Jediným štěstím je, že tah na Lublin není ve většině své délky moc frekventovaný, tak se dalo jet docela dobře. Svůj kemp jsme nakonec vytvořili asi 100km před Lublinem na louce u lesa. Přivítat nás přišla dvě maličká koťátka - Bobíšek a Mourek, která byla kvůli hlasitému mňoukání několikrát deportována co nejdál od tábora. Zatímco Bobíškovi to stačilo jednou, Mourek nás navštívil několikrát. A protože se jednalo už o jeden z posledních večerů, tak se po večeři docela dlouho békalo, popíjel se aperitiv a přikusovaly se naložené hanácké okurky.