Tímto dnem začala naše nádherná série koupání v teplé vodě hned ráno, kdy jsme neváhali a okoupali se v Čudském jezeru, které je největším estonským (a 5. největším evropským) jezerem. Mimo to, také z části patří Rusku, které je takřka na dosah. Zajímalo by nás, jak hlídají hranici, která prochází polovinou tohoto jezera s maximální hloubkou 15m (tam by mohli pašovat Čečence třeba potápěči).

Vyrazili jsme proto do téměř ruského města Narva (95% obyvatel jsou Rusové), kde vám řeka Narva a historické pevnosti na obou březích připomínají, jak významná hranice tudy prochází a jakou roli hrála v dějinách. Kromě těchto pevností a mnoha ruských symbolů ve městě není nic moc zajímavého, a tak jsme raději zamířili k nejvyššímu vodopádu Estonska, který nese jméno Valaste. Škoda jen, že vody bylo po málu. Myslím, že pokud by dva statní chlapci a že v naší výpravě zrovna byli, spojili své síly, dokázali by vytvořit bezpochyby větší vodopád )především vodopád slov). Další naší zastávkou byla Kunda a ne ledajaká, ale estonská. Pro neznalce jde o město, ve kterém nic není, ale přesto je Čechy velmi často navštěvováno. I my jsme hledali ceduli, u které se vyfotíme, ale museli jsme se spokojit s pouhým ukazatelem. Později jsme zjistili na netu, že cedule byla ukradena (že by Češi?) a tak jsme ani nehledali Kundí deník, do kterého se zapisují návštěvníci z Čech. Ale byli jsme tam! Po koupačce v krásně teplém a čistém moři jsme pokračovali podél pobřeží až do národního parku Lahemaa, kde přišla první nádherná procházka. Naším cílem byl nejnavštěvovanější ostrůvek v národním parku, kde jsem s návratem na pevninu nijak zvlášť nespěchali. Krásné rákosí, racci, labutě, zapadající slunce, prostě fajn podvečer. Chlapci si procházku prodloužili ještě návštěvou ptačího ostrova, ke kterému putovali asi 200m mořem.

Při vstupu do parku jsme pečlivě nastudovali podrobnou mapu a vyhlídli si jedno tábořiště, ke kterému jsme po asi 2km jízdy lesem (od obce Eru) po rozbité cestě nakonec dorazili (viz. fotka mapy). Odměnou za chvíli hledání nám byla nádherná písčitá pláž, kterou Burák s Libuškou využili k volejbalu a Piškot s Jančou k procházce podél pobřeží. Nechyběla ani výborná večeře z rukou Libušky a zahájili jsme také tradici vodkových aperitivů, což se ukázalo být nezbytné při množství všudypřítomných komárů, o které se však starala brutální Janička. Otázkou zůstává, jestli komárů vždy ubylo, nebo jsme je už potom necítili. Na tomto místě asi taký vznikla tradice nic nehrotit. Řídili jsme se tedy Piškotovým heslem don´t hrout it a spát jsme šli pozdě po půlnoci.