Ranní slunce (a armáda mravenců) nás vyhnalo ze stanů docela brzo, takže jsme po nezbytné ranní koupeli v moři zvládli ještě jednu procházku v NP Lahemaa mezi rašeliništi, který oplývalo velkým množstvím jezírek a komárů (Viru Raba). Cesty po chodníčcích byly na české poměry rovné a nechyběly zde úseky třeba 300 m po rašelinové pláni bez zatáčky. O člověka jsme zde skoro ani nezavadili. Na vyhlídkové věži, převyšující okolní terén asi o 6m, jsme se samozřejmě vyfotili a pokračovali jsme opět cestou podél pobřeží.

Dalším postupným cílem byl vodopád Jägala. Na základě tvarové podobnosti si hned domyslíte proč se mu říká estonské Niagarské vodopády. Cesta k němu, stejně jako k většině zajímavých míst v celém Pobaltí, je téměř vždy vyznačena hnědým ukazatelem s bílým nápisem s odhadem vzdálenosti. Problémem však je, že tento ukazatel je až v bezprostřední blízkosti zajímavé lokality a pokud nejste zrovna poblíž, tak si někdy docela zahledáte.

V odpoledních hodinách jsme dorazili do hlavního města Estonska, Tallinu. Zajímavým překvapením pro nás jistě byl systém parkovacích lístků v centru. Jejich platnost je totiž pouze 15 minut a připomínají stírací losy, kde si setřete přesné datum a čas. My jsme si jich takto za sklo auta vyskládali 8. Ono by šlo zaplatit rovnou na dvě hodiny, ale po Piškotově anglické komunikaci, s pouze estonsky mluvícími prodavačkami v obchodě s rybářskými potřebami, jsme byli rádi i za tento výsledek. Samotné historické centrum Tallinu je opravdu nádherné a rozhodně stojí za návštěvu. V informačním centru nám dali pěkné mapky centra, ale nás (nejvíc Libušku) trápilo najít co nejlevnější restauraci a pořádně se najíst. Po vydatném jídle následovala kratší procházka historickým centrem, kde Burák s Libuškou působili jako mapiči. Pro neznalce tento sporný výraz znamená člověka jdoucího/jedoucího s mapou, který vybírá cestu a naviguje. V Tallinu jsme ještě v místním megamarketu doplnili zásoby, především o pověstné estonské párečky, nějaké pivo a 5l kanystřík s místní limonádou Kali (chuť byla bardzo specificzna).

Kolem šesté jsme vyjížděli z Tallinu směrem k největším estonským ostrovům. Jen kratší odbočka: Za komančů byl vstup na ostrovy pro cizince zakázán a Estonci z vnitrozemí na ně mohli jezdit jen na speciální povolení. Sověti tam měli totiž kupu různých tajných vojenských základen. Konec odbočky. Na trajekt jsme ani moc dlouho nečekali a po půl hodinové plavbě jsme dosedli na ostrov Muhu. Mezi ním a největším estonským ostrovem Saaremaa už vede silnice po hrázi. Po přejezdu z ostrova Muhu na ostrov Saaremaa jsme odbočili co nejdříve z hlavní silnice na Orissaare a za ním, po asi 2 pokusech o sjezd z hlavní silnice k moři, jsme konečně našli vhodné místo pro přenocování. Kromě klasického aperitivu a dobré večeře nechyběl ani ohýnek s Burákovou kytárkou a estonskými párečky.