Druhý den naší výpravy nás čekal patrně nejdelší přejezd, a tak jsme vyráželi už kolem sedmé směrem Lublin, Bialystok, Suwalki a hraniční přechod Jegliniec. Vyrazili jsme oděni do teamových trikotů, chlapci v béžové, děvčata v červené. Tuto část cesty měla na starost, nejen řidičská, dvojice Piškot-Janča. Průjezd Litvou proběhl bez sebemenších problému, zato Lotyšský příběh za zmínku rozhodně stojí. Po nádherné dálnici, která však dálnicí nebyla (praktické info o cestování autem je tady) jsme to smažili kolem 115km/h, s čímž se rozhodl nesouhlasit lotyšský policista a hned nás stavěl. Z ničehonic vyběhl z lesa u dálnice a mával na nás plácačkou. Auto v takové rychlosti opravdu nezastaví hned a tak jsme si dali 200m couvačku na té rádobydálnici. Burák začal pohotově komunikovat v angličtině a nejprve hrál blbého, což mu mimochodem jde docela dobře, jako že myslí, že je to dálnice. Následoval trik s tím, že jedeme do Estonska a nemáme žádnou lotyšskou vindru. Zvítězila nakonec prostá otázka, jestli by tato situace nešla vyřešit i jinak. Policista se jen usmál a řekl si o 10 euro (asi 1/10 pokuty).

První a poslední zastávkou (před spánkem) tohoto dne bylo estonské město Tartu. Zde jsme si udělali podvečerní procházku krásným starým městem, vybrali z bankomatu nějaké estonce a ty jsme pak utratili v místní knajpě. Točené Saku nebylo zas tak zlé a díky tomu, že Burák pivo nepije, bylo jasné, kdo bude dál řídit. K Čudskému jezeru jsme dorazili těsně před půlnocí místního pásmového času (GTM+2h) a přivítalo nás spousta barevných odstínu od Slunce, které nestihlo ani pořádně zajít za obzor. Usínali jsme asi 50m od hlavní silnice na malém paloučku jen malý kousíček od jezera.