Pátý den naší malé expedice byl asi jeden z nejkrásnějších, ne-li ten nejkrásnější vůbec. Ranní koupel v moři v místě spaní není třeba rozebírat. První naší zastávkou byl jeden z nejstarších kostelů na ostrovech (Pöide), kde jsme se na místní brigádnici prodávající dřevěné výrobky hezky usmívali, ale jako správní Češi jsme si nic nekoupili. Dříve v těchto místech stávalo sídlo řádu Německýc rytířů, kteří ostrov dlouhé léta ovládali. Pak se na ně místní naprdli, udělali povstání, všechno zbořili a jen kostel to přežil.

Druhou naší zastávkou (opět stylem německých turistů - zaparkovat hned u zajímavosti, kousek se projít, vše vyfotit a rychle na další zajímavost) byl kráter Kaali, vzniklý dopadem meteoritu. Kráter o průměru asi 100m je z části vyplněný vodou (hloubka 6m) a patří mezi nejnavštěvovanější místa na ostrově. V okolí hlavního kráteru je asi 6 dalších a tak jsme po kratší pátračce jeden objevili.

Den pokračoval zastávkou v hlavním městě ostrova Kuresaare. Jakoby náhodou zde právě probíhal festival Samby, a tak Burák s Piškotem, kterým tento rytmus není rozhodně cizí, neodolali a připojili se k tanečnicím. Jejich taneční kreace nadchli diváky, kteří dlouho skandovali a vytleskávali oba hochy na pódium. Památeční foto z pódia i s tanečnicemi je ve fotogalerii. Po venkovní prohlídce vodního hradu jsme objevili nádhernou pláž s vodní skluzavkou a beech-voleybalovými hřištěm. Využili jsme toho všeho do sytosti. Nejen že jsme se vydatně naobědvali, ale zahráli jsme si několik vodních her, včetně klouzání s malými Estonkami do moře z vodní skluzavky. Mezitím nám racek snědl něco z našich zásob a opět se potvrdilo, že Vysočina chutná každému. Sehráli jsme také několik profesionálních volejbalových zápasů. Úvodní silné duo Dobrý Burák bylo nakonec od sebe odtrhnuto a byly vytvořeny nové teamy. Zahrál si nakonec každý s každým.

Po malém šlofíku, kdy se každý spálil na jiné části těla, jsme pokračovali na nejjižnější výběžek ostrova Saarema - k majáku v Sääre. Stihli jsme ještě zastávku v místě jedné z největších bitev 2. světové války v této oblasti - u Tehumardi. Dodnes tam na počest estonských hrdinů stojí pomník. To nejkrásnější, maják v nejjižnějším cípu, nás teprve čekalo. Zaparkovali jsme hned vedle cesty, několik metrů od oblázkové pláže a ihned jsme vyrazili na procházku směrem k majáku. Děvčata měla konečně tu tolik vytouženou romantiku, ke které místy sklouzávali i chlapci (no zas tak moc ne). V místě polorozbitých vojenských budov se však ukázali jako správní muži. Piškot se nechal vyfotit jako strážce pevnosti a Burák jako Mitch na své pláži v červených trenýrkách. Jedinou muškou, nebo spíše komárkem dne byla večeře. Problém nebyl v tom, že se místo naložených ryb nakonec v piksle objevilo naložené kuřecí (kdo se má v té estonštině vyznat), ale spíše byla potíž s našimi spoluhodovníky. Milióny komárů nás tak donutili jíst za neustálého popocházení po pláži. Místo jsme byli nuceni měnit každých 5 vteřin. Tyto okolnosti nás donutili odebrat se co nejdříve do stanů. Okolnosti si ještě vyžádaly dva mužské výsadky (po jednom z každého stanu) do auta vzdáleného asi 10m. Muži se sice navzájem kryli, ale čelili mohutné přesile komáří armády. Každý z nich utrpěl četná ranění, a tak měli ranhojičky přes noc co dělat. Zbytek večera trávil každý stan po svém (stan č.1:kecání, stan č. 2:kytara, zpěv), ale všichni s místním pivem Saku. Co chybělo tomuto dnu? Marně přemýšlím. Prostě nic.