Ráno jsme raději vstali brzo, aby na nás nepřišel nějaký místní ochránce parku. Místo rozcvičky jsme se zašli podívat dolů k řece, přešli po krásném mostíku a mrkli na protější břeh na jeskyni. NP Gaujas se říká "Lotyšské Švýcarsko" a je asi nutné zmínit, že i když jsme v Pobaltí, tak zde nalezneme několik lyžařských vleků a bobovou dráhu, která sloužila pro tréninky sovětského bobového družstva. My jsme prošli oblast tří hradů a zámků, které stojí na třech hřbetech nad údolím řeky Gauja a jmenují se Krimulda, Turiada a Sigulda. Mezi Krimuldou a Siguldou pendluje lanovka, jejíž lano je bez jediného opěrného sloupu zavěšeno nad údolím. Z Krimuldy jsme sešli dolů k řece, kde jsme provedli ranní hygienu a mrkli na nějaké jeskyně. K jedné z nich se váže pověst o Turiadské růži, což byla jedna místní kráska, kterou zde rozpáral nějaký rytíř. U hradu Turaida jsme si zaskotačili v místním parku, kde je jakési stálé sochařské sympozium. K hradu jsme přišli z asi ne moc frekventovaného směru, protože jsme si pokladny se vstupným všimli až při východu. Zdarma jsme tak prolezli všechny hradní expozice a pokochali se výhledem z věže. Jinak z toho původního hradu moc nezbylo, prakticky je postavený celý znovu a proto vypadá jako nový - lépe řečeno je vlastně opravdu nový.

Cestou k autu jsme potkali nějaký zájezd východočechů, Piškot vypustil do přírody jednoho českého gumového medvídka a pak jsme přejeli na protější kopec do Siguldy. Tam jsme jen v rychlosti prošli místní hrad i zámek a vyrazili směr Riga, že se po cestě někde najíme. Dálničních odpočívadel je mezi Siguldou a Rigou asi stejně, jako automatů na kondomy ve Vatikánu. Takže jsme operativně změnili plán a projeli jak nůž máslem do centra Rigy. Poprvé a naposled jsme zaplatili za parkování v podzemních garážích místního megamarketu a vyrazili do víru velkoměsta. Riga je ze tří Pobaltských měst největší a tvrdí se, že i nejkrásnější. Nikdo z nás vám to ale nepotvrdí, protože se nám Tallinn líbil prostě víc. Počet fotografií z Rigy se blíží nule, což je zapříčiněno deštěm, který nás tam přepadl a tak jsme toho moc neprocházeli. Co má ale rozhodně vysoké bodové hodnocení, je restaurace Alus Seta, která se nachází přímo na hlavním historickém rižském náměstí. Provozuje ji místní řetězec samoobslužných restošek Lido a dá se tam výborně a také dost levně najíst. Za pomalu ustávajícího deště jsme pak dorazili k hlavnímu rižskému tržišti, které je vytvořeno ve 4 bývalých hangárech pro vzducholodě Zeppelin. Přišli jsme ale s křížkem po funuse, lépe řečeno pozdě, takže z nakupování nakonec nebylo nic. Možná i tato negativní událost zapůsobila na Libušku, že došlo z její strany k napadení vůdce výpravy Piškota. K uškrcení nakonec naštěstí nedošlo, a tak žiju. Prý to způsobily jeho naprosto nevinné a přátelské řeči, kterými bavil kolektiv. Každý, kdo zná Piškota, dobře ví, že je v jádru mlčenlivý a tichý člověk. Z Rigy jsme nakonec vyjeli po místní šestiproudovce (které se říká "15minut v Americe"), kde sovětští filmaři natáčeli scény z kapitalisticky prohnilého prostředí, protože se jednalo o jedinou takhle širokou silnici v Sovětském svazu.

Další postup byl, dostat se co nejdál od Rigy, což se nám podařilo a naší Felicii jsme nakonec ukotvili na jekémsi opuštěném tábořišti v borovém lese - samozřejmě u moře. Zde jsme vybalili naše čerstvé lotyšské alkoholové úlovky a vzhledem k atakům nepřátelsky naladěné komáří společnosti jsme přešli i ke konzumaci.