Ráno jsme se zašli podívat na rozbouřené vlny, ale do vody se nám už nechtělo. Chvíli po probuzení přijel za námi nějaký týpek na kole, ukázal na ceduli se značkou "placené parkoviště" a ať mu dáme nějaké peníze. Uměl jen lotyšsky a rusky, tak jsme na něj mluvili polsky a anglicky. Chtěl po nás asi 5 lotyšů (=jejich měny), tak jsme mu řekli, že máme jen 4, ty jsme mu dali a on zas někam zmizel. Tím jsme vyřešili problém "co se zbylými lotyšskými penězi" a mohli vyrazit do Litvy. Na hranicích chtěli otevřít kufr, patrně chtěli jen zjistit zda je otevírací, protože po pohledu na vyskládané mokré plavky, ručníky a Libuščiny prohnilé sandále nás hned pustili dál.

Klaipedou jsme projeli bez problémů, Janča si po jízdě v Rize a Lublinu připsala další trénink městské jízdy (zvláště si oblíbila kruhové objezdy), nakoupili jsme zas nějaké mňaminy a vesele vyrazili do přístavu. Těch je ovšem v Klaipedě víc a tak jsme díky Piškotovi obhlídli mezinárodní přístav, až pojedem někdy do Švédska, tak se to bude hodit. Cestou ke správnému přístavišti se děvčata zakoukala do litevských námořníků při jejich ranní rozcvičce. Asi měly holky vlčí mlhu, protože v porovnání s Burákem a Piškotem to byly úplné zdechlinky a sušinky.

Po jednom přejetí křižovatky jsme už přístaviště trajektů na Kuršskou kosu našli v pohodě. Trajekty jezdí dost často a cesta trvá asi 10minut. Řidiči v terénním bavoráku se tato doba asi zdála moc dlouhá a proto hodlal z trajektu odjet jak chtěl on a ne jak chtěla obsluha. Ani troubení a najíždění na pracovníka obsluhy mu v tom ale nepomohlo a tak musel chvilku počkat. Na kose jsme nejdříve zajeli do městečka Smiltyne, kde jsme navštívili místní infocentrum. Tady se lehce neshodneme s naším, jinak báječným, průvodcem Lonely Planet - dle našeho názoru tam mají velký kulový. Pak jsme zamířili na druhý konec kosy do Nidy. Po pár kilometrech je budka, kde se musí platit vstup do národního parku. Cestou jsme ještě dali obědovací pauzu v Juodkrante a v témže městečku jsme navštívili místní atrakci nejen pro děti - Čarodějnický vrch. Nevíme, zda se děvčata cítila jako doma, chlapci ale určitě. Vyplácali jsme tam kupu fotek, kdy se každý zvěčnil u sošky, která se mu podobala. Na chvíli se nám podařilo i okupovat dětskou klouzačku nebo houpačku.

V Nidě jsme nejdříve na okraji nabrali benzín abychom samotným městečkem pouze projeli, protože se nám nechtělo platit za parkování a vycházka mezi davy plážových šampónů nás taky nelákala. Vylezli jsme pouze na jakousi místní dunu se slunečními hodinami a výhledem na Ruskou část kosy. Po podzimní návštěvě písečných dun v Polsku u Leby jsme možná čekali něco úchvatnějšího. Po návratu k autu jsme se rozhodli podívat na zdejší pláže. Člověk musí sledovat jejich označení, protože jsou rozděleny na dámské, rodinné, bezbariérové, nuda, … Ten den to ale asi bylo úplně jedno, protože se tam stejně téměř nikdo nekoupal. Byly ale ještě lepší vlny než předchozí den a tak Piškot s Jančou neodolali a vyrazili skotačit do vody. Jarda s Libuškou dali přednost romantické procházce po pláži.

Nakonec jsme se rozhodli nespat na kose, protože jediný místní kemp není zrovna nejlevnější a vraceli jsme se zpět k trajektu. Cestou jsme ještě zdolali nějaké duny, které byly o poznání krásnější než ty u Nidy a pak jsme si počkali asi hodinku na trajekt. Klaipedou jsme už za tmy projeli jak nůž máslem a po kratší pauze na benzínce, kdy bylo nutné vzbudit Piškota, který řídil, jsme sjeli z dálnice a začli hledat místo na spaní. Po jednom neúspěšném výletu do hloubi lesa jsme nakonec zakotvili hned u silnice a se zapíchnutím posledního kolíku u stanu se spustil déšť.